Bylo to v jednom lese. Ranní slunce vycházelo zpoza hory. A jeho první jemné paprsky ozařovaly listí stromů pokryté kapkami rosy.
Zdálky se ozýval zvuk zvonků. Ve své jeskyni se probudil malý Medvídek, žil tam s důležitou mamou Medvědicí a důstojným tátou Medvědem. A toho dne měl Medvídek svátek — Narozeniny.
Dlouhé měsíce netrpělivě čekal, kdy už Ten den nastane, vždyť dárek od rodičů byl dávno objednaný a trpělivost byla už na hranici. A hle! Nastal dlouho očekávaný Den narozenin!
Velká krabice stála u postýlky. Medvídek s chvěním rozvázal stužku, otevřel bednu a… Ó, zázrak! Jeho pohledu se naskytl velký a barevný buben. Dárek byl ozdoben zdobnými vzory, byly k němu přiloženy široké popruhy, aby se dal nosit na krku, a dvě paličky, které pomáhají vyluzovat veselé zvuky z bubnu.
Medvídek se z takového dárku zaradoval, protože o něm dlouho snil a tajně doufal, že si rodiče to nerozmyslí a nekoupí mu něco jiného. Nasadil si ho na krk a vyběhl do lesa.
A od té doby všichni lesní obyvatelé a ptáci přišli o klid. Od časného rána do pozdního večera bylo slyšet jen: «Bum-bum-bum! Bom-bom-bom!»
Medvídku, odpočiň si aspoň trochu, už nám zakládá uši, bolí nás hlavy.
Prosí ptáci.
A Medvídek jim na to:
Ještě si trochu zahraju, copak se nebavíte?
Zamával paličkami a po celém okolí se rozlehlo velmi hlasité «bum-bum-bum!».
Nemohou už zvířata déle vydržet, prosí:
Medvídku, přestaň hrát! Vždyť máme malé děti, chtějí spát, a kvůli tvé hře vůbec nemohou usnout! Moc hlasitě bubnuješ!
Ať chvíli vydrží, pak usnou. To si piš…
Nedal se Medvídek-bubeník.
Sešel se dohromady všechen hmyz: brouci, berušky, komáři, motýli. Sborem začali prosit Medvídka, aby přestal hrát — už je v lese příliš hlasitě.
Ježci se od hluku stočili do ostnatých klubíček, veverky se schovali do širokého doupěte, zajíčci se zahrabali do hlubokých nor, dokonce vrány vzlétly na nejvyšší stromy, aby nebyly tak slyšet ty otravné zvuky.
Nikdo Medvídka neposlouchal, myslel jen na sebe a na to, jak je mu veselo hrát na buben. Proto se všichni lesní obyvatelé rozhodli ho poučit.
K večeru slunce sklouzlo k západu, jeho paprsky už tak jasně nezářily a neozařovaly lesní prostory. Medvídek, který celý den chodil po houštinách a cestičkách se svým bubnem a bušil do něj, trochu unavený za celý den, usedl na barevné louce s voňavými květinami na obrovský staletý pařez, podobný křeslu, odpočinout si.
Najednou se stalo něco nečekaného: všichni ptáci, kteří žili v tomto lese a v jeho okolí, najednou všichni společně velmi hlasitě začali zpívat, štěbetat, krkat, kukat, cvrlikat. Zvířata začala hrát na různé hudební nástroje.
Veverky — na flétny, lišky — na klavír, vlci — na kytary, medvědi — na kontrabasy, zajíci — na balalajky… A všechen hmyz a motýli, v čele se žábami, začali vodit kolečka přímo kolem pařezu, na který si usedl odpočinout Medvídek.
Nedivil se:
Co se stalo, co se děje?
Chytil se malý Medvídek tlapkami za hlavu, nevydržel to a vykřikl:
Přestaňte! Nezpívejte, nehrajte, netančete! Jsem tak unavený, a vy jste udělali takový hluk. Vždyť já vždycky…
A Medvídek zmlkl, pochopil, že to on se choval špatně, když se s ostatními nepočítal.
Přiznal svou chybu, omluvil se za své špatné chování a nevychovanost. A slíbil, že od nynějška bude hrát na hlasitý buben jen tehdy, když jeho dunivé «bum-bum-bum» nebude nikomu vadit.
