Žiž byl brouk. Brouk jako brouk, jen velmi hádavý: z nudě rád provokoval:
Prásk, dostaneš do čela! — mával svými nožičkami před slunéčkem — měl jich šest.
Nebo:
Prásk, aby ses neusmíval! — hrozil všemi šesti pěstičkami broučka.
Prásk, podívej, jaký flashmob! — broučka rychle boxoval před nosem mravence a smál se. — Ty to neumíš!
Za toto chování byl brouk nazván Klop.
Hmyz se neradoval ze setkání s Klpem, protože často skončila bitvou. Klop se bil zoufalě, zlostně, zasazuje soupeři údery.
Ale těmto setkáním se nedalo vyhnout: Klop to číhal na hmyz ve stínu stromu, to se náhle vynořil a strašil, to prudce narazil a srazil někoho z nohou.
Klop-zadira se stal nepříjemný okolí a hmyz se rozhodl odejít z domoviny, opustit louku.
Klop vylétl ze svého domku — zeleného listku svinutého do trubičky — a vydal se na louku, kde se hmyz v horkém dni obvykle věnuje svým záležitostem. Ale z nějakého důvodu nebyl na louce nikdo. Klop třikrát obletěl louku podél a příčně, ale neviděl ani jednu živou duši. "Kam všichni zmizeli?" — zklamaně si myslel Klop.
Hej vy, článkovití zbabělci! Kam všichni zmizeli? — křikl Klop, ale nikdo neodpověděl.
Pak křikl hlasitěji:
Á-á-á, vylezte!
V odpověď — ticho. Klop křikl ještě hlasitěji, ještě hlasitěji, ještě…
Dlouho Klop křičel a mával svými nožičkami, dokonce zčervenal od úsilí, ale nikdo neodpověděl. Broučkovi se stalo neúnosně osamělé a smutné:
Jak budu žít sám? Ó, jak je to strašné, — a Klop se rozplákal hořkými slzami.
Kdo tady namočil mou noru? — vystrčila polní myš svůj ostrý nosík (žila pod zemí a nevěděla o spiknutí hmyzu).
Přestaň plakat, mám v domě záplavu od tvých slz.
Jsem nešťastný, všichni mě opustili! — vzlykal broučka.
Slzami se горе nepomohou, jdi k lesnímu duchu, požádej ho o radu, — a myš zmizela pod zemí.
Nezbývá nic jiného, Klop si vyčistil křídla a vydal se na cestu k lesnímu duchu do kouzelné tůně. Tři dny letěl bez ustání a konečně se dostal na kouzelné místo. Lesní duch vřele přijal broučka, nakrmil ho a napojil ho. Klop vyprávěl lesnímu duchu o svém problému:
Všichni mě opustili, zůstal jsem sám.
Možná jsi něco špatného udělal? — zeptal se lesní duch.
Ne, všechno bylo v pořádku.
Možná jsi někoho urazil?
Nikoho jsem neurazil.
Možná jsi někoho posměšoval?
No, trochu.
Včera trochu, dnes trochu, a nakonec se z toho stalo moc.
Už nebudu, sám si nevšimnu, když se rozčílím, — sténal Klop.
Dobře, pomůžu tvému neštěstí. Ale jen jedna podmínka.
Jaká?
Když se budeš posměšovat a rozčilovat, bude z tebe vycházet nepříjemný hnilobný zápach jako varování pro tebe a okolí. Vzpomeň si v tu chvíli, jak jsi byl sám, a uklidni se.
Dobře, — povzdechl si broučka, — děkuji vám moc, od teď se budu kontrolovat.
Přeji ti štěstí!
A lesní duch zmizel a Klop se ocitl na domácí louce, plné hmyzu. Broučci, létajíce, bzučeli, v trávě se plazili červíci, krásné motýly se vznášely ve vzduchu, chlupaté čmeláci sbírali nektar z květů, pracovití mravenci posilovali svůj mravenec. Klop byl šťastný, že je mezi známými.
Od té doby se Klop neprovoká, nerozčiluje. Naučil se přátelsky se usmívat, mluvit zdvořilá slova, ustupovat, dohodovat se, příjemně vést rozhovor, přátelství.
Ale přesto někdy Klop vydává nepříjemný zápach, ale to se stává velmi zřídka — pouze v případě nebezpečí. V takové situaci se Klop nemůže kontrolovat.
