Jednoho dne se na světě objevil drobný sluneční zajíček jménem Helios. Byl odvážný a velmi zvídavý. A moc chtěl poznávat svět kolem sebe.
Jednoho dne Helios uslyšel o Kouzelném vodopádu, kde jsou ukryty poklady. Sluneční zajíček se rozhodl najít toto tajemné místo. Nemohl promeškat šanci vydat se na tak napínavé dobrodružství.
Dlouho bloudil Helios a nakonec pochopil, že se ztratil. Začínalo se stmívat a našemu hrdinovi bylo stále úzkostněji: nikdy předtím neviděl západ slunce. Neznámo děsilo, ale touha po něčem novém byla silnější než strach.
Když slunce zmizelo, Helios si všiml, že na jeho místo vychází něco podobného, a přece úplně jiného. Sluneční zajíček nemohl odtrhnout zrak od obrazu, který se před ním objevoval. Jako okouzlený tiše stál a díval se na cosi neuvěřitelně magnetického.
Najednou Helios uslyšel jemný, okouzlující ženský hlas:
Zdravím tě, ztratil ses?
Zajíček se polekaně nadskočil a vykřikl:
Kdo tu je?
Neboj se, jsem Selena. Můžeš mi říkat prostě Luna. Myslela jsem, že za ty dvě hodiny, co se na mě díváš, si to domyslíš… Co tu děláš v tak pozdní hodinu?
Aha, tak vy jste tedy kdo... Hledám Kouzelný vodopád, můžete mi pomoci?
A proč ho potřebuješ?
Chci odtamtud odnést všechny poklady a stát se nejbohatším!
Ach, ty jsi ještě úplné mládě. Copak nevíš, že bohatství se neměří drahokamy?
A v čem tedy?
Třeba v přátelích. Máš nějaké? Ačkoli, když jsi sem přišel sám, můžu předpokládat, že nemáš. Že?
Helios posmutněl a jen přikývl.
Dobrá, pomůžu ti, ale za jednu podmínku. Mám dceru, je dost osamělá, nevychází se svými bratry a sestrami. Pokud ji vezmeš s sebou ― provedu vás k vodopádu. Souhlasíš?
Děkuji, Seleno! Samozřejmě souhlasím, ale kde...
Helios ani nedokončil větu, když viděl, jak k němu přímo z nebe sjíždí malý světle bílý paprsek.
Jsem Hekata, — tiše pronesla dívka.
Nebyla podobná Heliovým sestrám. Sestry byly jasné, neustále vyzařovaly oslnivé světlo a vřely jako sopečná láva, ale Hekata byla jako motýl citronka sedící na jasmínu. Měla v sobě stejně lehkosti, přirozené elegance a prostoty smíšené s něčím úžasným. Helios proto nemohl přestat na ni hledět.
Měsíční Paprsek si také prohlížela nového známého. Udivovalo ji, jak se v něm snoubí nesmírné množství odstínů ― od jantarové po tmavě oranžovou. A jak se mezi sebou přelévají.
Ty barvy jako by soutěžily v soutěži „Kdo zazáří víc“, kdyby taková existovala. Zároveň se ale nepřekřikovaly, nýbrž splývaly v jeden celek, jako při vaření pomerančové marmelády nebo džemu.
Oba hrdinové by si mohli najít ještě spoustu přirovnání a metafor, ale Luna přerušila jejich málomluvné seznamování. Nastal čas vyrazit.
Hekata i Helios nic nenamítali a vydali se za světlem, které vycházelo ze Seleny. Cestou si vyprávěli o svém životě.
Ukázalo se, že Hekata nevěděla o existenci Slunce, stejně jako Helios kdysi nevěděl o Měsíci. Pak si začali sdělovat své sny a shodli se na tom, že oba chtějí cestovat a poznávat spoustu nového.
Hekata a Helios zjistili, že jsou si podobní jako vejce vejci. A jaké štěstí, že se potkali!
Protože hrdinové ani na chvíli nepřestali mluvit, nepostřehli, jak došli až k Kouzelnému vodopádu. Zbývalo jen přejít most, ale jakmile k němu přistoupili, cestu jim zastoupil obrovský had.
Jmenuji se Pýthón. Co tu děláte?
Přišli jsme pro poklady, — řekl Helios předstíraným, hlubokým hlasem a rameny zakrýval Hekatu.
Ha! Víte, kolik takových jako vy ke mně přišlo? A zatím nikdo neprošel! Můžete se samozřejmě pokusit: rozluštěte mou hádanku! Dávám vám tři pokusy.
Jsem si jistá, že to zvládneme, ― odhodlaně procedila Paprsek.
Jak sebevědomí, dobře, tady je moje hádanka:
Ona je to, co nikdo v životě
nenajde tak snadno,
Ale když ji najdeš, hlídej ji,
Ať ti nikdo nevezme!
Děti se na sebe podívaly. Sluneční zajíček zašeptal Hekatě, že diadém z bílého zlata s diamanty si mohou dovolit jen nesmírně bohatí lidé, a Pýthón to pravděpodobně myslel právě tak. Dívka souhlasila.
Známe odpověď!
Překvapte mě.
Diadém z bílého zlata s diamanty!
Ale ne... Ech, a já už jsem měl strach. Teď ale chápu, že důvod k obavám nemám. Máte ještě dva pokusy. Pospěšte si, práce je dost.
Promiň, byl jsem přesvědčen, že je to správně, ― vinně pronesl zajíček a odvrátil pohled stranou.
Nic se neděje, Helie, máme ještě šanci. Hm, a co kdyby myslel perlu Peregrinu? Považuje se za nejdražší a největší na světě!
Myslím, že máš pravdu. Hej, Hade, myslel jsi perlu?
Kolik drzosti je v tobě, hloupé mládě! Ne, zase vedle. Máte už jen jednu odpověď. Pořádně přemýšlejte, čekám.
Hrdinové ztratili hlavu. Co se dá za celý život nenajít a pak tak chránit? Snad jen... Heliovi to jako by došlo! Slova Luny o přátelství mu zazněla v hlavě jako ozvěna.
Zeptal se Hekaty:
Věříš mi?
Po jejím kladném přikývnutí svou hypotézu řekl Pýthónovi, který s nezakrývaným překvapením přikývl.
Had nedokázal nic odpovědět: ať už ze zklamání, nebo naopak z radosti. Jen ustoupil od průchodu a pustil vítězné poutníky dál.
Hekata nedokázala zadržet své city a políbila Heliose na tvář na znamení vděčnosti, až mu už tak hořící tváře zrudly jako žhavé uhlíky. Dívka zdvořile předstírala, že si toho nevšimla, a tak přešli most bez jakýchkoli překážek a potíží.
Konečně se před nimi otevřel neuvěřitelně krásný Kouzelný vodopád. Byl ještě krásnější, než se vyprávělo v příbězích a fantaziích. Nelze ho popsat, je tak nádherný.
Když k němu přistoupili, mladí poutníci uviděli cedulku s nápisem: „Ten, kdo se dostal až sem, je již bohatý.“
Helios si znovu vzpomněl na Selenina slova o skutečných drahokamech. Už nepochyboval o její moudrosti a vděčně pohlédl k nebi, a pak na Hekatu.
Její oči se usmívaly a on pochopil, že Hekata to také všechno pochopila, a možná to celou dobu věděla, ale dala mu příležitost, aby k pravdě došel sám.
Zajíček ji vzal za ruku a šel s ní dál ― objevovat obrovský, úžasný svět.