Kapitola desátá. Jak si Oslík oblíbil koupání
Oslík nemá rád vodu, na rozdíl od Pipita. Pít ji ještě chápe, samozřejmě ne doopravdy, ale jen jako na hraní. Ponořit čumák do vody je vždycky zajímavé, ale koupat se... Ne, ne, to vůbec. Oslík se koupat nechce.
Dlouho se nekoupal vůbec, ale čas plynul, jeho kdysi bílý plyšový kožíšek se zacuchal a dostal našedlý nádech. Paní při pohledu na Oslíka už několikrát řekla: „Hm, hm, měli bychom tě vyprat.“
Co je to lidem, že pořád něco perou? Oslík viděl, že paní s pánem se každý den perou sami, nepřetržitě perou věci: přikrývku z postele, i sedáky z židlí, a ubrus ze stolu už vůbec ne.
„Možná to tak potřebují, ale do pračky mě nedostanou ani za nic,“ myslel si Oslík a pokaždé, když paní začala mluvit o jeho koupeli, vyvedl něco legračního.
Vyskočil jí z rukou nebo se najednou postavil na hlavu. Paní pozornost přesměrovala, zasmála se a koupel odložila na jindy. Ale kolik odkládáš důležitou věc, dříve nebo později přijde chvíle, kdy ji musíš udělat.
Jednou v sobotu paní vzala malou plastovou mísu, nalila do ní vlažnou vodu, přidala voňavý šampon a vyšlehala nadýchanou pěnu. Oslík se jí při cestě do koupelny pokusil vyklouznout z rukou, ale tentokrát nepodařeně. Plesk a byl ponořený v pěně až po oči.
„Hapčí!“ hlasitě kýchl Oslík.
„Į na zdraví!“ zavolala paní směrem ke kuchyni, protože si myslela, že kýchl její manžel.
Namydlila Oslíkovi rohy, měkké bříško, každou tlapku i uši a čistou vodou opatrně vyplachovala oči, aby nepálily.
Bublinky z pěny postupně praskaly s velmi příjemným zvukem a Oslíkovi se zdálo, že koupání není zase tak špatné. Plaval na zádech s nosem nahoru, střídavě vplouval do oblaku pěny a zase z něj vyplouval jako obrovská loď a představoval si, že je přinejmenším kapitán. Když paní řekla, že by měl vylézt, Oslík protestoval.
„Jak vylézt? Kam vylézt? Už vylézt? Ale já chci plavat tady až do rána!“ chtěl vykřiknout Oslík, ale nestihl to. Paní ho vytáhla za rohy nahoru, ne moc příjemně ho vyždímala, takže z něj tekla voda jako potok, a hned ho zabalila do velké froté osušky.
Oslík seděl na posteli, zabalený od hlavy po tlapky, a cítil, jak osuška rychle navlhá a nasává vodu. Trochu posmutněl.
„Vida, koupat se není tak špatné, myslel si Oslík. Možná lidem opravdu baví se každý den prát. Vždyť nemají tak hustý kožíšek, na jehož sušení pak padne spousta času. Ale i mně se koupání líbilo. Bylo to teplé a veselé. Příště to můžu zopakovat. Nemusel jsem se zdráhat to zkusit.“
Tak si Oslík koupání oblíbil.
Kapitola jedenáctá. Jak se v domě objevil Medvídek
Nikdo přesně neví, jak se Medvídek v domě objevil. Podle jedné verze ho v kartónové krabici přinesl pán.
„Balíček od maminky,“ vysvětlil manželce, a Oslík s Liščákem to samozřejmě slyšeli a zaradovali se. Balíček je vždycky něco dobrého.
Podle jiné verze Medvídek vylezl panu z rukávu zapomenuté kožené bundy. Faktem ale zůstává, že jednoho krásného dne (i když možná byl krásně deštivý) se Medvídek objevil v činžovním domě v Učitelské ulici.
Také je těžké říct, jak se s ním Oslík a Liščák seznámili. Pamatovali by si to, kdyby museli natahovat tlapku a zdravit se, vyprávět, jak tu žijí, na co si rádi hrají, o svých zvycích. Ale ne, nikdo si na nic takového nedokáže vzpomenout.
Medvídek se objevil sám od sebe. Byl malý, vešel se na dlaň, a vůbec se nepodobal ani Oslíkovi, ani Liščákovi.
Medvídek byl ušitý z hnědé srsti, měl roztomilý měkký čumáček, stejně jako on sám, a černé očka, která se na všechny dívala zpod obočí.
Hodně mlčel, neuměl mluvit tak rychle jako Oslík a tak sebejistě jako Liščák. Nějakou dobu prostě zůstával spát na židli (zatímco Liščák a Oslík vždycky vylezli do postele k paní a pánovi, dlouho si před spaním povídali o tom, co se přihodilo za den, a teprve pak usnuli jak zabití). Medvídka nechávali spát na židli, protože se paní obávala, že si s nimi při válení pokazí srst.
Postupně (a zase nikdo neumí říct, kdy přesně) se i Medvídek přestěhoval do postele a začal se aktivně zapojovat do rozhovorů před spaním svým mlčením. Zdá se, že k tomu došlo poté, co Liščák párkrát vyvedl scénu a žádal, aby také mohl spát na židli, aby Medvídkovi nebylo samotnému strach. Kam Liščák, tam Oslík, a bez Oslíka už nechtěla usnout ani sama paní. Prostě se muselo ustoupit.
A přestože máme tisíce nepřesností a mezer ve vzpomínkách, Medvídek se do rodiny zapsal a pevně se v ní zakořenil.
Někdy se v našem životě stanou události, které na první pohled pro nás nic neznamenají, a proto si je později nedokážeme vybavit v detailech a litujeme, jak jsme si nevšimli, že to byl důležitý okamžik. Stalo se to i s Medvídkem.
Stal se nepostradatelným sám o sobě, i když pro to nic neudělal. A Oslík s Liščákem si ho zamilovali, a tak se konečně utvořila trojice nerozlučných kamarádů.
Kapitola dvanáctá. Jak Oslík s Liščákem řešili neshody
Oslík a Liščák jsou nerozluční kamarádi. Nepočítáme-li pár týdnů v roce, kdy Liščák jede na návštěvu ke svým rodičům pána, k rezavé pletené lišce, která je úplně stejná jako on. Oslík vždycky zůstává s paní. Kam ona, tam i on. Zbytek času jsou Oslík s Liščákem pořád spolu.
A jaké všelijaké lumpárny nevymyslí, zatímco pán a paní jsou v práci! Vykrást se do kuchyně a okousat čokoládu v lednici, hotovo. Běhat tlapkami po pianu v rohu pokoje, takže místo melodie vzniká kakofonie, hotovo. Hrát si na schovávanou po celé posteli, hotovo. A samozřejmě oblíbená hra: zamrznout v co nejpřirozenější pozici pokaždé, když se v zámku otočí klíč. V této hře Oslík skoro vždycky prohraje s Liščákem: vždyť Liščák je mistr v zamrzání.
Mezi Oslíkem a Liščákem nikdy nebyly žádné neshody v žádné otázce. Vždycky měli stejné názory, ale neštěstí přišlo odtud, odkud se nečekalo.
Jednou pán koupil na večeři dobré maso a paní ho upekla v troubě s větvičkou rozmarýnu. Po bytě se hned rozlehla lahodná vůně. Oslík podezřívavě zavlnil čumákem, ale Liščák čumákem zavlnil radostně. Dokonce mával ocasem z potěšení jako koštětem. Oslík se zamračil a pokusil se Liščákovi vysvětlit:
Maso je špatné, kvůli němu zahynulo nějaké zvíře, zabručel.
Maso je moc dobré! Dá se žvýkat jako žvýkačka. A navíc je takové slaňoučké, takové aromatické, takové... Liščák zavřel s blaženým výrazem oči a představoval si, jaká večeře se chystá.
Oslík na večeři nešel, odebral se na parapet k Pipitovi a šikmo pozoroval, jak pán s paní cinkají příbory, ťukají skleničkami „cink“ a vyměňují si novinky za týden.
Idyla, a vedle talíře pána seděl Liščák a od času k času si do pusy odnášel kousíčky masa. A přitom tak vehementně mával ocasem, že se Oslík začal strachovat, aby mu ho nepřipálil o svíčku, která hořela na stole.
Oslík se cítil velmi osamoceně. Tiše se Pipita zeptal: „Tak co teď?“ Pipito tiše odpověděl: „Každý může mít své vkusy a preference. A to neudělá z ostatních špatné ani dobré. Musíme být shovívaví k slabostem druhých. Liščák má rád maso, ty máš rád jablečný závin a já vodu... Ale pořád zůstáváme nejlepšími přáteli.“
Oslík se rozhodl, že tahle myšlenka je docela moudrá a stojí za to se nad ní zamyslet. A možná to ani nebyl Pipito, kdo Oslíkovi odpověděl. Možná k té myšlence Oslík došel sám. Vždyť Pipito pořád mlčí. Nikdy to nezjistíme. Hlavní je, že neshoda mezi Oslíkem a Liščákem byla toho večera vyřešena jednou provždy.
Oslík se uklidnil, protože pochopil, že s Liščákem je kamarád bez ohledu na to, jestli maso jí, nebo ne. I když by bylo samozřejmě lepší, kdyby ho nejedl. Ale co se dá dělat.
Kapitola třináctá. Jak se Oslík dozvěděl, že má jméno
Oslík žije s paní a pánem už dlouho. Má kamarády Liščáka a Medvídka. Ve volném čase od lumpáren rád sedí s paní a poslouchá, jak čte knížky. Nejčastěji je čte potichu, pro sebe. A jen její mandlové oči přeskakují po stránkách.
Oslík ale jako by uměl číst myšlenky. Podívá se na výraz její tváře a chápe, o čem se v knížce mluví.
Oslík také rád vyleze na víko piana a poslouchá, jak pán z toho velkého nástroje, který připomíná bílou skříň, vyloudí melodie.
Zdálo by se, že Oslík žije nejšťastnějším a nejklidnějším životem ze všech možných. Jednoho dne ale (jak to vždycky bývá, když v knížkách vidíte slovo „jednoho dne“, stane se nějaký neočekávaný zvrat) paní odtrhla oči od knihy, zastavila melodii, kterou se manžel učil, a zamyšleně řekla:
Tak to není správné. Každý z nás má jméno, jen Oslík ho nemá.
Oslík nadskočil údivem. On si přitom myslel, že Oslík je přece jeho jméno.
Měli bychom mu vymyslet jméno, pokračovala paní a dívala se na manžela.
Ten se také zamračil. Několik vteřin v pokoji vládlo úplné ticho. Všichni přemýšleli a přemýšlel i Oslík. Ne o jménu, jen tak, za společnost.
Mám to! konečně zvolala paní. Budeme mu říkat Díky. Je to české slovo, které znamená poděkování, a hodí se k našemu zdvořilému a vděčnému Oslíkovi, který k nám přijel až z dálky. A navíc připomíná slovo osel, takže je to hezky k tématu.
Podle mě to skvěle sedí, schválil pán a znovu se zabořil do not.
Oslíkovi se jeho nové jméno také líbilo... i když bylo zvláštní, že ho teď tak budou oslovovat. Oslík se ale zbytečně strachoval. Jeho nové jméno se v jejich domě nakonec neujalo, i když ho paní občas připomněla, jak ho pojmenovala. Nejčastěji se to stávalo, když k nim přišli hosté a ptali se: „Jak se jmenuje tahle krásná hračka?“
Oslík se vždycky tak rozčiloval, že ho nazvali hračkou, že zmatenému vysvětlování paní a jeho oficiálnímu představení skoro neslyšel.
V rodině ale Oslík zůstal Oslíkem. A byl z toho naprosto spokojený.
Kapitola čtrnáctá. Jak se v domě objevil nový človíček (poslední kapitola, nejdelší)
Oslík, Liščák a Medvídek jsou nejdůležitější členové rodiny. To vědí naprosto přesně. Berou je s sebou na výlety, do parku na procházku, do lesa na piknik. Bez nich se neslaví žádná důležitá událost, ať už jsou to narozeniny paní nebo pána, nebo Silvestr. Z práce jim přinášejí dobroty. Mají je všichni stejně rádi, pán i paní.
Když pán odjíždí k příbuzným, může si vzít Liščáka nebo Medvídka, protože tam, v daleких městech, mají kamarády, ale Oslík je vždycky s paní.
Jednoho dne se ale stalo něco zvláštního. A předzvěsti té události přitékaly jako řeka už půl roku.
Nejdřív se v domě usadilo nové jméno. „Emily, Emily, Emily“ se ozývalo ze všech stran. Jednou od pána, jindy od paní. Jméno se vyslovovalo do telefonu i jeden druhému.
Kamarádi čekali na tajemnou návštěvu jménem Emily, ale návštěva nepřicházela. Bylo to zvláštní a nepochopitelné.
Potom paní začala být trochu baculatá. Oslík to říkal na její obranu, Liščák trval na tom, že je to od večerního jedení bonbónů. Medvídek nic neříkal, jako vždycky. Moc toho nechápal.
Pak se v bytě začaly dít změny. Jako první se objevila nová komoda, bílá, a potom sem kdovíproč přistavili ještě jednu postel, mnohem menší, než mají Oslík, Liščák, Medvídek a pán s paní. A nakonec se na chodbě objevila podivná věcička s koly.
„Ať bych se na ní mohl svézt,“ naříkal Liščák, protože jim to nějak nenabízeli.
Jednoho dne paní náhle odvezli. Několik dní nebyla doma a ani pán nevzal Oslíka s sebou, když spěšně někam odjížděl.
Kamarádi seděli doma a dělali si starosti. Co se to vlastně děje? Asi paní těžce onemocněla. A jak jí pomoci?
I pán v těchto dnech vypadal nijak dobře. S kruhy pod očima a zamračený vždycky vběhl do bytu, nacpal věci do tašky a odletěl s nejzachmuřenějším výrazem na světě.
Ale špatné časy mají tu vlastnost, že jednou skončí. A jednoho dne se na prahu bytu objevil pán s radostným úsměvem na nedoholeném obličeji. V rukou nesl nafouknutý overal mléčné barvy a za ním šla paní. Také vyčerpaná, ale se zářícíma očima.
Dlouho se hrabali u malé postele a pak zavolali Oslíka, Liščáka a Medvídka k sobě. Na matraci ležel malý človíček a tiše si oddechoval svým nosíkem. Spal.

Oslíkovi na okamžik zabodlo plyšové srdce.
„No vida, teď mě už nebudou mít tak rádi,“ pomyslel si.
Ale v tu chvíli se človíček probudil a rozevřel své modré-modré očka, hluboká jako oceán. Oslíkovi se zatajil dech a mohl přísahat, že zřetelně zaslechl podobné povzdechnutí vedle sebe, povzdech Liščáka a Medvídka.
„Jaký je roztomilý, tenhle človíček.“
A paní ho ze staré zvyklosti přitiskla k hrudi. Oslík slyšel, jak rychle a radostně buší její srdce. Pochopil, že už nemůže toho nového človíčka nemít rád, a zdá se, že ho miluje už teď celým svým srdcem.
Rodina stála nad kolébkou a dívala se na miminko. A to, nechápajíc, svraštilo nosík kvůli neznámým vůním, kýchlo a zase zavřelo oči.
Tak se v domě objevil nový človíček a dobrodružství Oslíka, Liščáka a Medvídka se, jak se ukázalo, teprve začínalo...
