V jedné malé vesničce na pobřeží moře žila dívka jménem Anička. Bydlela s tatínkem a maminkou v malém domečku. Dvorek domu byl osázen krásnými květinami, o které se dívka starala společně s maminkou, a s tatínkem Anička často chodila na ryby.
Večer si dívka ráda zalezla pod teplou deku, maminka jí dala horký čaj s teplým koláčem a četla dceři pohádky. Anička vždy netrpělivě čekala na nový příběh, protože v nich se vždy dály zázraky.
Jednoho krásného večera maminka vyprávěla dívce novou pohádku o nádherném princi, který se zamiloval do mladé dívky a odvedl ji do svého nádherného paláce.
Když maminka zhasla v pokoji světlo a popřála dceři dobrou noc, dívka se pohodlně usadila a začala snít, že jednou i v jejím životě potká prince, který se do ní zamiluje, budou spolu žít ve velkém nádherném paláci a on ji bude vždy chránit a střežit před všemi nesnázemi.
Každý den si Anička představovala, že na dvoře paláce budou růst nejrůznější květiny, také tam bude obrovská zahrada s ovocnými stromy. Ona v krásných šatech bude sedět ve slunečný teplý den ve stínu pod košatou jabloní a číst nové zajímavé kouzelné pohádky. S princem budou žít dlouho a šťastně a nikdo je nebude moci rozloučit.
Uběhl čas a malá dívka se proměnila v mladou, krásnou dívku. Její rodiče zemřeli před několika lety a nyní žila ve svém malém domečku na pobřeží moře úplně sama. V domácnosti jí pomáhala stařenka, která se ještě od dětství k holčičce chovala jako k vlastní vnučce, a Anička na oplátku také pomáhala babičce doma, na zahrádce a v zahradě.
Jednoho večera, když mladá krasavice už zhasla v domě světlo, zapnula si noční lampičku, pod kterou jí ještě v dětství maminka četla pohádky, pohodlně se usadila, náhle někdo zaklepal na dveře.
Kdo je tam?
S údivem se zeptala dívka.
V odpověď jen ticho. Anička přišla ke dveřím a naslouchala. Náhle se znovu ozval klepání, naléhavější než předtím.
No kdo tam je? Proč mlčíte?
Zvědavost přemohla dívku a ona opatrně otevřela dveře. Na prahu stál krásný bílý kůň. Jeho dlouhá vlnitá hříva zlatavé barvy splývala téměř k zemi a zlatá podkovy zářily jasným světlem.
Odkud ses tu vzal?
Zvolala Anička.
Kde je tvůj pán? Proč jsi úplně sám v tak pozdní hodině?
Kůň jen vzrušeně mával hlavou, jako by lákal dívku do lesa.
Co se stalo? Proč jsi tak neklidný?
Tehdy kůň vyskočil na zadní nohy a tak zařehtal, že se dívka vyděšeně odtáhla dozadu.
Chceš, abych šla s tebou? Proto jsi ke mně zaklepal? Hned, hned si jen hodím svetr, počkej na mě, dobrý!
Anička si okamžitě hodila svetr, obula se a vyrazila za večerním hostem. Ocitla se v hustém, temném lese, kam ji kůň přivedl, dívka náhle uviděla na zemi zakrvácené tělo mladíka. Anička si myslela, že chlapec je mrtvý, sklonila se nad ním a náhle uslyšela tlukot srdce.
Je živý!
Vykřikla.
Někdo, pomozte!!!
Ale v lese bylo naprosté ticho a nikdo kolem. Anička se pokusila vytáhnout mladíka na koně, ale síly jí bylo maličko.
A tu les ozářilo jasným světlem, jako by se noc stala dnem, a odkudsi se vzala krásná dívka. Mávla kouzelnickou hůlkou a Anička náhle pocítila, že sílí. Zachránkyně zvedla mladíka a hodila ho na koně, který je oba dovezl až k Aniččinu domu.
Uběhl den, mladík přišel k sobě. Dívka se o něj starala celou noc, nespustila z něj oči, uvařila bylinný odvar podle babiččina receptu a napájela mladého chlapce celou noc.
Po nějaké době se Anička a mládenec vzali, ukázalo se, že je to princ a žije v nádherném paláci.
Dívka si vzpomněla, jak kdysi dávno jí maminka říkala:
Má holčičko, až vyrosteš, určitě potkáš svého prince, který tě bude milovat, chránit a střežit! Věř ve svůj sen a pohádka přijde do tvého domu a všechny sny se splní.
A tehdy Anička pochopila — tam v lese, když dívce úplně došly síly, pomohla jí pohádka. A vy čtete pohádky, věříte v zázraky?
