Mami, jaké mám já srdce? — zeptala se Katka.
Přibližně jako tvoje pěstička, — odpověděla maminka.
A co Pulinka?
Pulinka — sněhobílý chlupatý psíček, jakmile uslyšel své jméno, přiběhl k Katce a přátelsky vrtěl ocasem v čekání na hru.
Pulinka? — maminka se lehce zamyslela. — Pulinka má srdíčko úplně malé. Možná jako tvůj velký palec.
A k čemu je srdce? — pokračovala Katka v otázkách.
Maminka se usmála:
Ó, v srdci se ukrývá mnoho úžasných věcí. Například odvaha. Srdce odvážného člověka se nazývá statečné. Dobré srdce má ten, kdo vždy pomáhá ostatním. Pokud je někdo ochoten podělit se o poslední kousek chleba, znamená to, že v jeho prsou bije štědré srdce. Vždy uslyšíš bití věrného srdce, pokud máš skutečného přítele.
A v srdci může také žít láska. Milující srdce může být statečné, štědré, dobré a věrné. O takových říkají: "Má velké srdce".
Jak zajímavé! — podivila se Katka a pohladila psíčka, který pozorně poslouchal jejich rozhovor. — Je škoda, že naše Pulinka má tak malé srdíčko. V něm by se určitě nevešlo tolik hezkých věcí najednou.
Kdo ví, — tajemně odpověděla maminka a šla do kuchyně připravovat večeři.
Katka si chvíli hrála s Pulinkou, pak se rozhodla dočíst velmi zajímavou knihu o věrných přátelích. Usadila se v křesle u okna a začala číst. V knize se vyprávělo o věrném přátelství, sebeobětavosti a ochotu vždy přispěchat na pomoc. Pulinka seděla u křesla a pozorně sledovala svou paní.
Zde se zamračuje, soucítí s hrdiny v nesnázích, a pak se její tvář rozjaří radostným úsměvem, když jsou potíže pryč. Pulinku velmi zajímalo, o čem tak zaujatě Katka čte.
V předsíni zazvonil zvonek. Tatínek se vrátil z práce. Katka odložila knihu a běžela otevřít dveře. Pulinku najednou zajímalo, jak může kniha způsobit smutek nebo radost. Vyskočila na křeslo v naději, že odhalí tajemství, a ocasem srazila vázu s květinami, která stála na parapetu.
Váza se zakymácela a spadla na podlahu. Lesklé střepy se rozletěly po celé místnosti. Pulinka zůstala stát jako socha. Katka, která uslyšela hluk, vběhla do místnosti, viděla rozbítou vázu a vrhla se na psa:
Ach ty, nezbedo! Počkej si, já ti teď ukážu!
Pulinka se vrhla ven hledajíc záchranu. Žalostně kvílela a hledala, kde se schovat, a viděla pootevřené dveře, které tatínek, který právě přišel, nestačil zavřít. Pulinka se protlačila mezerou, svalila se po schodech, vybíhla na dvůr a utíkala bez rozmyslu.
Srdce jí tlouklo strachem, zdálo se jí, že ji někdo pronásleduje. Zastavila se, sotva dýchajíc, v daleké části dvora u popelnic. Ohlédla se: pronásledování nebylo. A tu se za popelnicí objevil Hroš — obrovský toulavý pes, který děsil všechny domácí mazlíčky. Za jeho chlupatými zády se skrývali Bučo a Kořenek.
Hošovi kamarádi nebyli příliš velcí psi, ale přesto vedle nich vypadala Pulinka úplně malá a bezbranná. Vystrašeně ustoupila, její srdce se třáslo strachem. A kde by se měla vzít odvaha? V tak malém srdíčku na odvahu není místo.
Tak-tak, — zavrčel Hroš, — vyhnali tě?
Ne, já… já jsem utekla, — koktavě odpověděla Pulinka.
To je správně! — schvalujícím tónem zaštěkal Bučo. — S těmito pány jsou jen problémy.
Ale já jsem sama vinna, — snažila se omluvit Pulinka. — Paní byla ke mně vždy tak laskavá…
Co ty víš o laskavosti? — ostře ji přerušil Hroš. — Hlavní je, aby se všichni báli! To je zábava!
A sytí, — dodal Kořenek, — protože můžeme brát jídlo slabým.
Pulinka nic neodpověděla a pomyslela si, že laskavost je asi velmi velká, když se nevejde do srdcí ani tak velkých psů, jako jsou její noví přátelé. Co teprve říci o srdíčku velikosti jen prstíčku malé dívky!
Mezitím Hroš pozorně pozoroval vystrašenou Pulinku. Nakonec si něco pošeptal se svými kamarády a řekl:
Tak ať je. Vezmeš si tě do naší party. Jsi malá, budeš brát jídlo tam, kde se my nevlezeme. Ale pozor: já jsem tady šéf! A pokud bude něco špatně, hned tě přeštípnu napůl! — Hroš ukázal strašné žluté zuby.
Pulinku nezbývalo nic jiného, než souhlasit, protože být sama byla ještě horší. Zbytek večera chlupatá parta strávila jako obvykle. Nejdřív hlídali místní kočky u sklepa, a když se stmívalo, proplížili se na skládku za potravinářským obchodem a našli něco k jídlu.
Kořenek měl štěstí a dostal docela jedlé párky. Odběhl si kousek stranou a začal si chutně pochutnávat. Pulinka velmi milovala párky. Od chutné vůně jí tekla slina. Prosila Kořenka alespoň o malý kousek, ale ten jen vrčel a odvracel se.
Nemáš v srdci ani kapku štědrosti? — zeptala se Pulinka.
Štědrosti? — překvapil se Kořenek. — To ne! Pokud pustím štědrost do svého srdce, nezbyde tam místo pro zlobu a chytrost, a pak si nebudu moci opatřit jídlo. Štědrost je pro hlupáky!
«Ne, štědrost je dobrá pro všechny», — pomyslela si Pulinka, ale nic neřekla.
Na noc se toulavá banda usadila za popelnicemi v papírových krabicích. Pulinku čekala krabice od čajníku. Byla v ní trochu těsno, ale papír ji dobře chránil před nočními průvany. Pulinka dlouho hleděla na zářící okno Katčiny pokoje a myslela si, jak smutné je mít malé srdce.
Kdyby měla větší srdce, mohla by v něm být odvaha, a pak by se Pulinka mohla postavit dvůrní bandě a vrátit se domů. "A kdyby tam bylo místo i pro štědrost," myslela si, "mohla bych se dělit jídlem s bezdomovci a nemuseli by se věnovat krádeži." Ale nejlépe by bylo umístit v srdci lásku, pak by se samy sebou rozvinuly štědrost, věrnost, laskavost a odvaha.
Pulinka usnula až před svítáním. Snilo se jí o rozbité váze.
Ráno, jakmile slunce pozlátilo střechy domů, Katka vybíhla na dvůr hledat Pulinku. Včera večer ji hledala, dokud se nestmívalo, ale maminka jí řekla, aby šla domů. Katka dlouho nemohla usnout a dokonce si trochu popláčela pod peřinou.
Velmi se obávala o to, co se stalo, a vyčítala si, že tak vyděsila svého malého mazlíčka. Vždyť rozbítá váza je jen studené sklo, které nikdy nenahradí teplo přátelských očí. Katka začala metodicky prohledávat dvůr.
Pulinka! Pulinka! — volala, nahlížejíc pod každou lavičku.
Nakonec Katka přišla k těm samým popelnicím. Pulinka, která usnula až na rozbřesku, tvrdě spala. Zato její noví přátelé byli ve střehu.
Tady je paní, — sykl Bučo. — Určitě si vezme novou, to je jisté.
To si ještě uvidíme, — zavrčel Hroš.
Ještě jak si uvidíme! — ochotně přitakal Kořenek.
Psi, obnažující zuby, vyskočili na chodník. Hroš zaujal bojový postoj přímo před Katkou, zatímco Bučo a Kořenek se vrčením přikrádali ze stran.
Jdi pryč! — zaštěkal Hroš tak hlasitě, že se Pulinka hned probudila.
Vyskočila z krabice a viděla Katku obklopenou rozzuřenými psy. Bez chvíle váhání se vrhla k paní. Srazila Kořenka z nohou a odstrčila Bučo, a Pulinka se ocitla mezi Katkou a Hrošem. Srst měla naježenou, oči jasně zářily a ocas nervózně třásl.
Nesmíš se dotýkat mé paní! — zoufalě křikla Pulinka.
Hroš se jí podíval do očí a viděl nějakou neznámou sílu, neústupnou a všechny překonávající. Jeho bojový duch najednou vyprchal a srdce sevřela studená drápy strachu. Najednou se sesul, nešikovně se otočil a s opuštěnou hlavou utíkal nerovným trůstem za vzdálený roh.
Zaskočení Bučo a Kořenek se spěchali za ním. Pulinka se otočila k Katce a nejistě vrtěla ocasem.
Katka chytila teplý chlupatý klubíčko a přitiskla si ho k prsům, přičemž na sněhobílou srst padaly slzičky, které se třpytily v ranním slunci. Tam, uvnitř klubíčka, uslyšela, jak rychle-rychle tluče malý pružný kladívko, a pochopila, že to bije VELKÉ SRDCE.
