Proč byl tento den tak pochmurný, nikdo nevěděl. Vlastně, ne jen den, celé město bylo smutné: domy šedé, lidé zamračení. Ačkoli město vypadalo takto den za dnem.
Matka příroda si nevedla dobře a nemohla přidat žádné jasné barvy. Přestože slunce svítilo jasně a listy stromů zpívaly svou písničku, město zůstávalo pochmurné. Lidé se skloněnými hlavami a spěchající někam úspěšně odsunuli matku přírodu do pozadí.
Žádný z šedých, zamračených chodců, kteří si navzájem připadali stejní, si nevšiml ničeho kolem sebe. Šedá masa šla po šedé ulici. Vytvářelo se dojmu, že každý z nich vidí pouze své problémy. Nikoho nezajímalo, co by se dalo vidět, kdyby se rozhlédl kolem.
Vlastně nikoho, jen samotného tajemného houslařů, který virtuózně hrál na ulici pod velkým rozrostlým stromem u obchodu. Jen on maloval prostor kolem sebe souznějícími melodiemi, budil přírodu a sklánění ji k tomu, aby zpívala jeho housle.
Svou hrou zároveň vyjadřoval smutek i radost, nepřátelství i lásku, obdařujíc každou notu částí své vlastní mnohostranné duše. Jeho nástroj někdy zoufale vyl, jako by vítr během bouře, někdy něžně zpíval uspávanou melodii přírodě, jako by starostlivá matka zpívala kolébavku svému dítěti.
Krásná melodie houslí se toho dne dostala i k mladé Marii, která se vracela z obchodu s nákupní taškou v rukou. Zdaleka slyšela nádherný zvuk nástroje. Píseň ji laskala a volala ji s sebou. A přestože byla chudá, byla ochotna dát houslařovi poslední mince, které jí zbývaly po nákupech.
Jakmile se Marie zastavila u hudebníka, zvuky melodie ji obklopily a začaly jemně hladit její sluch. Dívka se jakoby ocitla v měkkém lůžku. Ne, zvuk byl jako mrak, měkký a vzdušný, něžný a teplý, takový, jaký chtěl houslař předat.
Ale Marie si byla jistá, že to sami andělé jí zpívají. A houslař se nezastavil, hrál pro mladou posluchačku. Dlouhé prsty jeho ruky se zručně pohybovaly po tenkých strunách, zatímco druhá ruka virtuózně ovládala smyčec. Dívka si vzpomněla na mince, které chtěla houslařovi dát. Rozhlédla se, ale vedle hudebníka nenašla ani klobouk, ani krabici, ani pouzdro na nástroj.
Zmatená dívka se muže tiše zeptala:
Proč si nevezmete peníze, když hrajete tak krásně? Mohli byste vydělat spoustu peněz.
Mistr přestal hrát a hned se dívka vrátila do šedého pochmurného města, ve kterém vždy žila. Veselé jasné barvy přírody zmizely s posledním zvukem houslí.
A dávají ptákům peníze za jejich let?
Odpověděl hudebník otázkou na otázku.
Ale viděl zmatené Marii a hned dodal:
Hudba je Boží dar, který nás volá vzhůru. Dává nám život, obklopuje vše kolem nás radostí, když ji posloucháme, rostou nám křídla. Vkládám do ní svůj život a ona vkládá do mě. Hudba žije, vzkřišuje vše kolem, tvoří, ale ničit neumí. Otevírá nám brány k nesmrtelnosti, umožňuje duši vznášet se. Tě ještě zajímá, proč si nevezmu peníze za to, že pouštím svou duši a sen do letu?
Když se Marie vrátila domů, dlouho přemýšlela nad slovy hudebníka. Houslař zanechal hluboké stopy v srdci dívky. Marie se zamilovala do hudby. Stala se její první láskou. Houslařů už nikdy nepotkala, ale v duchu mu slíbila, že se také stane hudebnicí.
Ale Mariina rodina byla velmi chudá, takže nebyly peníze ani na nástroj, ani na učitele. Ale dívka se nevzdávala. Dělala vše, co mohla třináctiletá dívka, aby si našetřila na nástroj.
Nebála se žádné práce, i když za ni dostávala jen pár haléřů. Rodiče viděli, jak dívka neletí, ale spíše letí ke své vysněné snu. Byli to dobří rodiče, takže pomohli dívce sebrat potřebnou částku a udělali jí tak dárek k narozeninám.
Housle byly nejlevnější, ale pro Marii se staly nejcennější a nejdražší. Byl to její první nástroj a milovala ho stejně silně jako samotnou hudbu.
Čas plynul, Marie se učila, poznávala základy a tajemství hudby, a po mnoha letech hrála stejně tak pod tím samým rozrostlým stromem u obchodu. Také si nevezmula peníze za hru, jako její vzor. Nevěděla, jak se jmenuje, a viděla ho jen jedinkrát.
Někdy si Marie myslela, že ten nebyl člověkem, protože takovou hru nikdy neslyšela. A ani sama nehrála jako ten mistr, přestože se velmi snažila. "V čem spočívá jeho tajemství?" - lámala si hlavu Marie.
Toho dne měla dívka zvláštní náladu. Vůbec se jí nechtělo předávat průchodcům plynulé a něžné melodie. Dnešním repertoárem budou veselé, rychlé a živé melodie. Jemně se dotkla smyčcem tenkých strun a ozval se zvuk něčeho zvláštního, co se stalo украшением všeho kolem.
Marie si téměř sama začala tančit, zatímco její housle veselě zpívaly. Dupala si nohou v taktu hudby a usmívala se každému průchodci.
Přesto, i po mnoha letech, se město vůbec nezměnilo, všichni někam spěchali, jen málo jich odpovědělo hudebnici vzájemným úsměvem. Najednou k Marii přišli čtyři silní chlapci. Hned bylo vidět, že jsou rodilí obyvatelé tohoto smutného města, a dívka houslařka s tím nemohla nic dělat.
Odejdi odsud!
Zlě řekl jeden z chlapců.
Rozpoutala jsi tady veselí!
Dívka se zmatla, ale přestala hrát. Jen se melodie zpomalila a Marie opatrně udělala pár kroků stranou. Ale opilí muži se neuklidnili, pokračovali v jejím obtěžování. Jeden se přiblížil hubené dívce, strčil ji do ramene. Skoro padla, přestala hrát a dívala se na neznámce velkýma hnědýma očima.
Ty jsi to nepochopila, nebo co?
Sotva se mu hýbaly rty.
A čím vám překážím?
Vstoupila do sporu trochu vystrašená Marie.
Jen proto, že vy nemáte náladu, to neznamená, že by mělo být špatně všem.
A dívka udělala malý krok směrem k útočníkům.
Co jsi řekla, ženo?
Jeden z chlapců vytrhul Marii housle z rukou, udeřil je o koleno tak, že se kousky nástroje rozletěly do dívky.
Pojďme odsud!
Rozkázal a všichni čtyři odešli.
Uražená dívka začala sbírat kousky svého prvního a nejmilejšího nástroje. Padla na kolena a ze očí jí tekly slzy.
Ale ne, jak se mohli odvážit, jak to mohli udělat!
Mumlala si pod nosem plačící Marie. Po tvářích jí tekly slzy, přitiskla si zlomené housle k sobě. V tu chvíli se stala součástí tohoto smutného šedého městečka a v jejím srdci zhasla jiskra, kterou jí houslař daroval před mnoha lety. Nemohla si představit, jak bude hrát, a zda vůbec bude moci hrát na jiných houslích. Nepotřebovala jiné, a tyto už se nedaly opravit.
Proč plačete, krásná mladá dámo?
Slyšela Marie za sebou.
Obrátila se k průchodci. Muž v pokročilém věku, v šedém přechodném kabátu a tmavém klobouku se širokými kraji, stál nad skloněnou hudebnicí. Přeložil si hůl z jedné ruky do druhé a prohlížel si zlomené housle. Přenesla svůj pohled na dívku a sotva znatelně se usmál. Marii se chtělo podělit se o své горе, nebyla rozpačitá, že ho vidí poprvé.
Jsou to moje první housle.
Její hlas se třásl.
Dostala jsem je od rodičů k narozeninám. Od té doby uplynulo mnoho let, ale nikdy jsem se s nimi nerozloučila. Byly mým nejlepším přítelem. Nejsem si jistá, zda budu moci vzít do rukou jiný nástroj, zda vůbec budu moci hrát.
Její hlas zcela ztichl a znovu se jí slzy řinuly.
Hudba je Boží dar, který nás volá vzhůru. Dává nám život, obklopuje vše kolem nás radostí, když ji posloucháme, rostou nám křídla. Snad sis nemyslela, že ti chlapci zlomili křídla spolu s houslemi? Hudba nám otevírá brány do budoucnosti, dává nám možnost vznášet se. Budeš se moci vznášet s jakýmkoli nástrojem, pokud samozřejmě umíš.
Každé slovo cizince jí dodávalo sebevědomí, oči Marie začaly zářit. Poznala nádherného houslařů podle vyslovených slov.
Dívka se usmála, zachvátila ji vzrušení, ale našla sílu se zeptat:
Nejste to vy, ten samý virtuózní houslař, který mi řekl tato slova před mnoha lety? Od té doby jsem začala hrát na housle, děkuji vám! Ale nedaří se mi hrát tak krásně, jak jste to dělal vy. V čem spočívá tajemství mistrovství?
Zeptala se Marie.
Nejspíš hrály housle, ne tvá duše. Zkus poslat do letu svou duši a melodie ji bude následovat.
Nepatrně se usmál starec.
Teď Marie rozuměla jeho slovům úplně jinak. Chápala, že do letu by měla letět ne melodie a housle, ale její duše. Hudba jí dala křídla už při prvním setkání s houslařem. A teď si byla jistá, že bude moci hrát stejně krásně jako její inspirátor. Ne, nebudou hrát, budou se vznášet.
Ano, byl to přece jen vy.
Řekla s jistotou šťastná Marie.
Ano, byl to já. Ale teď se ty staň tou, která bude moci darovat mladé dívce sen, která jí poradí, kde hledat křídla.
Když starec vyslovil tato slova, rozpustil se a zmizel. A Marie se podívala na zlomené housle, ale byly najednou úplně neporušené.
Každému člověku je hudba schopna darovat křídla. Chce se stát ptákem, aby mohl uletět od všech existujících problémů. Někdo se snaží mávat těmito křídly, myslí si, že se vznáší, přestože jen jde sebevědomě po zemi. Ale jen ptáci umí létat. A křídla, která nám hudba dává, mohou využít jen někteří…
To jsou nejšťastnější lidé… Ale stojí to za to, učit se nikdy není pozdě.
