V jednom království, v jednom státě žila princezna. Byla krásná a milá, ale také rozmazlená a tvrdohlavá, vlastně jako všechny princezny. Jednoho dne se jí zachce vydat na cestu po svém království. Král a královna dceru odrazovali. Říkali:
Kam to chceš v zimě? Počkej na jaro!
Ale princezna neuposlechla rodiče, nařídila služebníkům, aby zapřáhli koně, oblékla si nejmodernější kožichy, nasbírala si do cesty sladkostí a vydala se na cestu.
Cesta byla dlouhá, království se rozprostíralo na obrovských prostranstvích. Aby projela všechno, musela obejít les, přejet řeku po ledu, projet kolem stovek vesnic.
S vesničany se naší princezně nechtělo setkávat, protože dívka je neměla ráda, považovala je za nevzdělanné, nemodní a špinavé.
Princezna si ani nemohla představit, že všechny produkty na jejím stole pocházejí z vesnice: mléko a máslo, maso a chléb. A všechny tyto lahůdky získávají prostí lidé svou prací.
A tak jede v saních a pojídá medové perníky. Najednou se zvedne vánice a začne vířit a sněžit tak, že zvedne princeznu do vzduchu. A přistane v hustém lese.
Místo aby se rozhlédla kolem, dívka hned vydá hlasitý křik. Ale nikdo ji nemohl slyšet. Dlouho či krátce se princezna rozplakala hořkými slzami, ale nic se nedalo dělat.
Rozhodla se jít lesem a hledat cestu. Jde a bloudí, slyší vlky vít, suché větve na mrazu praskají. Ze strachu se jí srdce sevřelo.
Najednou si všimne nějakého světélka, které se třpytí v temné hustině. Princezna jde za tímto světélkem. Jde, jde a přijde na louku, kde hoří oheň. A kolem sedí čtyři krásné dívky.
Princezna se bála k nim hned přistoupit, rozhodla se je nejdřív pozorovat. Jedna dívka byla v bílém kožichu z kožešiny, ve vlasech jí třpytily se sněhové vločky jako drahokamy.
Druhá dívka měla na sobě nádherný sarafán, zdobený sněženkami a sasankami, a z jejích očí vyzařovalo takové teplo, jako by to byly sluneční paprsky!
Třetí byla docela malá holčička, měla na sobě lehké, vzdušné šaty. V rukou měla kytičku polních květin. A čtvrtá sestra držela v rukou svazek zlatých klasů, a její šaty byly vyšívané barevnými listy.
Přesto se princezna rozhodla k nim přistoupit. Ale místo aby jim řekla vítací slova, zeptala se chladným hlasem:
Co děláte v mém lese?
Na to jí dívky odpověděly:
Proč tvůj les? Vždyť nevíš, jaké rostliny v něm rostou, kdy která bobule či houba zraje? Jaká zvířata v něm žijí, jakou potřebují pomoc?
Princezna se zamyslela — a opravdu, učili ji zahraniční učitelé, vyprávěli jí o vzdálených státech, o módě, různém životě. Ale o Rusku-matičce jí nic říci nemohli.
A tak se princezně stalo zajímavé poznat o každém stromku — keříku, o každém hmyzu z rodného lesa. Požádala dívky, aby jí vyprávěly, co se v lese děje v zimě a na jaře, v létě a na podzim.
Vyprávěla jí dívka — Zima o zajících, kteří si v zimě oblékají bílý kožich a plést své stopy, aby se nestali kořistí lišky.
A dívka — Jaro nabídlo poslouchat příběh o medvědovi, kterého slunce probudilo, a teď se hlídavě potuluje lesem. Jak na stromech bobtnají puky a vylézají z nich mladé lístky. A takový vůně je v lese, že se hlava točí. Jaro nezapomnělo ani připomenout princezně na vesničany. Pro ně je jarní den — rok živí.
A malá holčička — Léto, která s úctou poslouchala své starší sestry, vyprávěla o chutné jahody, o motýlech, kteří se, jako princezna, jakoby chválí svými šaty. Dodala, že u vesničanů není práce méně: zalévat záhony, pást krávy a kozy, připravovat jim krmivo.
Smutný příběh vyprávěla dívka — Podzim. A jak by se neměla rmoutit, když slyší sbohem písně jeřábů a kachen, a i u sedláků, kteří sklízejí chléb z pole, nejsou písně veselé.
Takové příběhy okouzlily princeznu, rozhodla se požádat otce a matku, aby k ní pozvali i české učitele. Chtěla si co nejvíce osvojit znalosti o rodné přírodě. A ještě se princezna rozhodla spřátelit se s dětmi sedláků.
A jakmile jí v hlavě vznikly takové myšlenky, na louce se objevila saňová jízda. Princezna si sedla do saní a vydala se do rodného království. Ale její život se hrozně změnil! Čtenáři si sami domyslí, jakou se stala naše princezna?
