Žila jednou na světě dívka Kozorožka. Nejvíce ze všeho milovala květiny: měla velkou růžovou zahradu, o kterou se starala, a růže jí oplácely stejnou láskou: hýčkaly ji svou vůní.
Sedla si jednou Kozorožka na schody svého domu a vidí: letí po nebi obrovská Velryba. Letí - vidí celou zemi: domy a lesíky, pole a také Kozorožčinu zahradu.
"Tak to je obr!" pomyslela si Kozorožka. "Je přece větší než všechno, co jsem v životě viděla. Jaké velké srdce musí mít! A s takovým velkým srdcem musí být určitě velmi přátelská. Seznámím se s ní zblízka, zeptám se jí na její vzdušné cesty. Myslím, že v jejím velkém srdci bude místo pro jednu malou mě."
Jen co Velryba letěla vysoko a daleko, vůbec neslyšela, jak hlasitě křičela Kozorožka, jak dlouho se ji snažila pozvat do své zahrady a jak pilně se snažila seznámit ji s každou ze svých růží. Velryba prostě letěla.
Tak se Kozorožka zarmoutila, ale rozhodla se za každou cenu se s Velrybou seznámit a spřátelit. Ale to není všechno! Dívce se chtělo stát Paní Velrybina Srdce (a mezi námi řečeno, měla na to všechny šance: Velryba byla právě unavená svou samotou a cestovala v hledání manželky).
Odešla Kozorožka na okraj lesa k Čarodějnici, aby jí dala křídla, na kterých by mohla letět za Velrybou.
Přišla a prosí.
A Čarodějnice jí odpovídá:
Chci ti dát více, než si prosíš: chci tě udělat stejně velkou a létající jako Velryba. Jen je potřeba, abys mi věřila a poslouchala mě ve všem.
Kozorožce se stalo strašně: co když ji čarodějnice přinutí skočit ze skály nebo se ponořit do vody! Ale když si představila, že by teď celý život věděla, že Velryba existuje a žila by bez ní, pomyslela si, že by to nebyl opravdový život, jen poloviční.
Kozorožka souhlasila. A čarodějnice jen párkrát mávla rukama - a hle, Kozorožka se stala velká-velká, dokonce vznešená. A jak by létala po nebi!
Čarodějnici zbývalo jen mávat šátkem.
Letí Kozorožka po nebi, z mraků si skládá růžičky pro dcerku, a Velryba si z blesku vyřezává píšťalku pro syna. Jsou spolu šťastní, to vám říkám!
