Mama tříleté dívky Vitálky od dětství snila o tom, že se naučí hrát na klavír. Když byla však sama dítětem, její rodina si žila těžko: peníze, které vydělávali její otec a matka, sotva stačily na nejnutnější věci k životu, a proto si její rodiče nemohli dovolit takové nemyslitelné výdaje – koupit své dceři piano, které stálo velmi, velmi drahé.
A tak si budoucí maminka Vitálky v dětství přísežně slíbila, že až bude dospělá, určitě si koupí piano a naučí se na něm hrát.
A teď přišel ten dlouho očekávaný moment: v bytě, kde žila se svým manželem a dcerou, se objevilo elektrické piano přivezené ve speciálním kartónovém balení z obchodu "Hudba".
Tatínek Vitálky rozbalil krabici, opatrně z ní vyjmul malý, elegantní hudební nástroj a položil ho na konferenční stolek. Piano zářilo a třpytilo se, přitahujíc a těšíc oči přítomných. Vitálka se nemohla ovládat: přiběhla ke konferenčnímu stolku a jakmile se pokusila dotknout svými prstíčky kláves piana, maminka prudce vykřikla:
Netrouflej si! Není dovoleno!
A dlouho ještě stáli u kouzelného hudebního nástroje a mlčky se na něj dívali. Konečně tatínek Vitálky řekl:
Tak, hotovo! Podívali jsme se a je toho dost.
Potom si vzal piano do rukou, vrátil ho do krabice a krabici s piánem v ní odnesl a položil do skříně na oblečení. Dveře skříně zavřel na klíč a klíč předal své manželce, mamince Vitálky.
Dny se střídaly za dny. Maminka Vitálky se každý den hodinu denně cvičila v hraní na pianu. Podle not se učila jednoduché klavírní skladby, jejichž noty jí posílala e-mailem její kamarádka, která žila v jiném městě, učitelka hudby a pianistka.
Když si maminka Vitálky před několika měsíci s kamarádkou pianistkou podělila své toulavé plány koupit si v blízké budoucnosti elektrické piano a pokusit se nejdříve sama naučit hrát, a později možná naučit i svou dceru, které nedávno byly tři roky, řekla jí kamarádka pianistka spolu se slibem, že jí pomůže s posíláním not:
Důrazně ti doporučuji, drahá kamarádko, aby ses nepřibližovala se svou dcerou k hudebnímu nástroji, aby jí ani nedovolila se ho dotýkat, dokud vaší dceři nebude alespoň pět let. Chcete přece vidět svou dceru talentovanou, že ano?!
Maminka Vitálky neporozuměla smyslu tohoto podivného doporučení, ale neměla na mysli se jí ptát, aby si ujasnil, co tím myslí. Vřele se s kamarádkou rozloučila a vypnula telefonní spojení. Ale pak neustále přemýšlela o slovech své kamarádky a snažila se odhalit jejich tajný smysl.
Vitálka, pokaždé když byla přítomna těmto hudebním lekcím své maminky, s potěšením poslouchala ty krásné melodie písniček a tanců, které hrála svými zručnými prsty její maminka.
Sama Vitálka si ani netrouflala přiblížit se kouzelném hudebnímu nástroji: maminka jí to přísně zakázala. Maminka vysvětlovala své dceři:
Vitálko, ty jsi ještě velmi malá, ještě nemáš potřebné dovednosti a schopnost správně, odborně stiskovat klávesy tohoto piana. Pokud by ses náhodou začala chaoticky bušit svými prsty do kláves piana, mohlo by se urazit a dokonce dlouhodobě "onemocnět". A pak by skončily moje lekce na něm a hudba by přestala znít v této místnosti. Přece to nechceš, že ano?!
A Vitálka byla nucena s těžkým srdcem souhlasit s maminkou. Zůstala jedinou a nejloajálnější posluchačkou své maminky. A to maminku velmi inspirovalo a snažila se co nejlépe a bez chyb provádět na pianu klavírní skladby, aby její provedení vždy vyvolalo u její dcery upřímné obdivování a nadšení.
Pokud jde o tatínka Vitálky, přistupoval skepticky a chladně k novému zájmu své manželky. Považoval to za její běžný rozmar, ženský kaprys a trpělivě a shovívavě se choval k jejím "cvičením" na pianu. Zvláště když strávil větší část dne v práci.
Večer se unavený vrátil domů. Vitálka, která na jeho příchod vždy netrpělivě čekala, se pokaždé s radostí a nadšením vrhla na jeho krk, ale tatínek ji chytil do náruče, něžně ji políbil a hned ji položil na zem a odešel si odpočinout do své místnosti.
Maminka během svých hudebních lekcí přesto nacházela čas na rozhovory s Vitálkou o tom, jak je třeba trénovat a rozvíjet prsty, aby zvuky při stiskávání kláves piana byly krásné a plné. Říkala:
Je třeba naučit prsty jejich polštářky lehce a odlehčeně se dotýkat kláves, jako by běhaly, skákaly, tančily. Všechny prstíčky, pět na pravé ruce a pět na levé, musí být stejně zručné, poslušné, silné, pak může pianistka jimi umělecky manipulovat a být na ně hrdá.
Ano, maminko, máš pravdu, že mě nepouštíš k pianu. Je to totiž velmi obtížné – ovládat všech deset prstů, které postupně a v různé posloupnosti musí stiskávat klávesy. Nikdy se tomu nenaučím! – řekla Vitálka s bolestí.
Ale ne, nezoufej si! Až porosteš, všechno se ti povede. Například stonožky, které vypadají jako housenky, nemají čtyřicet noh, ale mnohem více, a všechny své nožičky bez problému ovládají. Ty jsi chytřejší a schopnější než tyto stonožky, že ano?!
Vitálka, když vyslechla slova své maminky, odešla zamyšlená od piana, přiblížila se ke své židličce stojící u zdi a usedla si na ni.
Když maminka odešla do obchodu nakupovat a nechala Vitálku na chvíli samotnou doma, zatímco hudební nástroj byl zamčený ve skříni, přistoupila k ní a mluvila si s piánem přes dveře skříně:
Milé kouzelné piano, děkuji ti za krásnou hudbu, kterou nám dáváš. Miluji tě velmi, velmi a budu tě vždy milovat.
Uplynulo několik měsíců. V poslední době maminka Vitálky již neschovávala elektrické piano do skříně a zůstávalo vypnuté na konferenčním stolku.
Jednou, když maminka nebyla doma, Vitálka se nemohla ubránit pokušení: přistoupila blíže k hudebnímu nástroji, aby se ho alespoň dotkla a něžně ho pohladila. Posunula si maminčin stůl, který byl pro ni příliš vysoký, aby se na něj dostala a usedla, a postavila se před piano, dívajíc se na něj s obdivem a láskou.
Piano se pro Vitálku nečekaně samo zapnulo. Náhle se rozsvítila klávesa a na ní jasně zářila číslice "1". Vitálka bez přemýšlení hned stiskla tuto klávesu svým velkým prvním prstem pravé ruky; klávesa zazpívala příjemný zvuk a světlo v ní zhaslo.
Potom se rozsvítila sousední klávesa vpravo od první s číslicí "2", kterou Vitálka okamžitě stiskla druhým ukazovacím prstem své pravé ruky; klávesa zazpívala tentokrát o něco něžnější zvuk než první klávesa. Za chvíli v ní světlo zhaslo.
Postupně se začaly rozsvěcovat, zpívat a zhasínat klávesy s číslicemi "3", "4", "5". Vitálka je stiskávala odpovídajícími prsty pravé ruky. Toto cvičení pro pět prstů své pravé ruky Vitálka provedla spolu s "kouzelným" piánem ještě čtyřikrát, poté se samo vypnulo. Vitálka vášnivě řekla:
Děkuji ti, Kouzelné piano, za hudební lekci, kterou jsi mi dal! Budu tvou nejpilnější studentkou. Nezklameme se!
A po těchto slovech se rozběhla do své pokojíčku, usedla si na svou židličku stojící u nízkého psacího stolku, položila si pravou ruku na tento stolek a začala prsty vytukávat své hudební "domácí úkoly", které dostala od svého Učitele – Kouzelného piana.
Dva týdny později pod vedením a s pomocí Kouzelného piana a díky bezchybně plnění "domácích úkolů" se Vitálka již naučila krásně provádět na hudebním nástroji dobrých deset jednoduchých skladeb: písniček, tanců, malých etud.
Jednoho dne, když maminka Vitálky odešla do obchodu nakupovat a sama Vitálka, využívajíc její nepřítomnosti, se učila na pianu nové skladby, které jí zadalo její Učitelka – Kouzelné piano, se nečekaně vrátil domů její otec. Slyšel krásnou hudbu znějící v sousední místnosti, vešel tam a byl ohromem: jeho malá dcerka svými malými dětskými prstíčky umělecky hrála na pianu překvapivě příjemné hudební skladby.
Se slzami v očích se přiblížil k dceři, chytil ji do náruče, objal ji, něžně ji políbil a vzrušeným hlasem řekl:
Dcerko, jaká jsi talentovaná! Jak se ti to podařilo: samostatně zvládnout umění hraní na tak složitém hudebním nástroji jako je piano!? Jak jsem na tebe hrdý a obdivuji tě! Omlouvám se, že jsem ti věnoval tak málo pozornosti. Teď se k tobě budu chovat jinak, slibuju!
Vitálka se vyděšeně a rychle rozmluvila:
Tatínku, prosím tě, neříkej mamince, že jsem hrála bez jejího svolení na pianu – velmi mě za to bude kárat a bude velmi nespokojená s mým proviněním.
Dobře, – odpověděl otec – nebudu tě prozrazovat. Ale mám ti návrh: brzy bude svátek maminky a tvé milované babičky – Mezinárodní den žen 8. března; pojďme v tento sváteční den pro ně uspořádat tvůj koncert – pro ně to bude neočekávaný drahocenný dar, opravdový překvapení! Souhlasíš?
Ano, – odpověděla Vitálka s nadšením.
Přišel den 8. března. Vitálka si již od velmi rána vyžádala, aby ji maminka oblékla co nejnádhernějšího, jako princeznu.
Vždyť je to i můj svátek, – vysvětlila Vitálka a dodala – a tebe a babičku budu gratulovat večer, když se všichni hosté seberou u nás u slavnostního stolu.
Večer, když všichni pozvaní hosté již přišli, maminka stále ještě pracovala v kuchyni a připravovala slavnostní угощения pro hosty.
Hostům se nudilo a tatínek Vitálky oznámil:
Drazí přátelé, na počest dnešního svátku si pro nás moje dcera připravila malý slavnostní koncert, kterým se vám nyní představí.
Přistoupil k elektrickému pianu, zapnul ho, přitáhl k pianu nízkou židličku, zavolal Vitálku a posadil ji na ni.
Vitálka začala hrát. Provedla oběma rukama dohromady, jako opravdová profesionální pianistka, jednu, pak druhou a pak všechny ostatní deset až dvanáct hudebních skladeb. Hlasité potlesk, ovace, výkřiky "bravo", "bis" zněly po provedení každé krásně zahrané skladby. Maminka Vitálky stojící v dveřích kuchyně v poloomdlelém stavu sledovala toto neuvěřitelné zázrak.
Uhodla, že Vitálka samozřejmě porušila její zákaz nedotýkat se piana, ale v tuto chvíli byla šílená radostí. Nyní pochopila smysl slov své kamarádky pianistky, která ji prosila, aby nespěchala s výukou jejich dcery hry na pianu, protože všechno zakázané, které neustále budí zájem dítěte, se pro něj postupně stává čím dál více žádoucím.
Takto se v dítěti probouzí opravdový velký talent.