Tato historie se stala v dobách, kdy školáci psali husím brkem, namáčejícím zaostřený konec pera do inkoustu. Obyčejné kuličkové tužky v té době nebyly. Prostě je ještě nikdo nevymyslel.
Psaní brkem nebyla jednoduchá záležitost. Při psaní skřípaly a pokud jste namáčeli konec pera příliš hluboko do inkoustu, mohla na papír padnout skvrna.
Ano, ano, tučná černá skvrna, kvůli které jste mohli dostat dvojku.
Chlapec Honza věděl, jak je to, když skvrna náhle padne na nejhorší místo. Musel přepsat celý list. A protože Honza byl neklidný a živý chlapec, musel to dělat velmi často.
A tak se stalo, že když bylo již vyplněno půl stránky písanky, z konce Honzova pera skočila velká černá Skvrna.
Odporná skvrno! Kvůli tobě si nemohu jít hrát s chlapci. Zase budu muset všechno přepsat.
Honza vyskočil od stolu a běžel do kuchyně vyprávět své starší sestře o své bolesti.
Mezitím se Skvrna rozhlédla a viděla, že není v inkoustu, ale na bílém listě sešitu. Na tenkých linkách se pyšnila písmenka, tečky a čárky. Všechny překvapením hleděly na neznámou a šeptaly si.
Podívejte, podívejte, to je přece Skvrna! Co tu dělá?
Rozčileně se ptaly souhlásky.
Vůbec se na nás nepodobá!
Tvrdily samohlásky.
A kazí celý list sešitu!
Už hlasitě řekl vykřičník.
Skvrně se stalo velmi smutno. Chtěla jim křičet, že stejně jako oni vyšla z inkoustu. Prostě v ní bylo inkoustu mnohem více než v nich. Ale byl takový hluk, že by ji nikdo neslyšel.
A tak se rozhodla opustit tento sešit a jít, kam oči vidí.
Pomalu se přesunula do sešitu z matematiky. Ale ani zde nebyla vítána. Číslice, přesné a úhledné, nebyly z takové sousedky nadšené. Skvrna, která sténala bolestí, se vydala dál. A brzy se ocitla u alba.
Na otevřené stránce alba byl nakreslen obrázek s názvem "Vesmír". Skvrně se všechno zastavilo uvnitř.
Jak je to tady krásné!
Na obrázku nebyla žádná písmenka ani číslice, ale zde se pyšnily nádherné hvězdy na obloze. V dálce byla nakreslena modrá planeta Země a vedle ní Měsíc. A bylo to úžasné!
Malá Skvrna se přiblížila k obrázku a zeptala se:
Mohu si k vám sednout?
Obrázek se okamžitě oživil, všechny předměty se začaly pohybovat. Černá noční obloha se na Skvrnu usmála a nabídla jí místečko.
Velmi nás potřebuješ!
Šeptl jí Vesmír.
A mě všichni vyhánějí. Už jsem ztratila naději, že si najdu místo v životě!
Stěžovala si Skvrna.
Nikdy se neztratuj na mysli. Každý má své místo! Stačí ho hledat a pak se určitě ocitneš tam, kde tě přivítají s radostí.
Poradil Vesmír.
Malá Skvrna byla šťastná. Spřátelila se s Hvězdičkami, s Měsícem a modrou planetou Zemí a stala se důležitou součástí tohoto nádherného obrázku!
